CS

O kom se říká, že zemřel, bude žít dlouho

--------------------------> AREAaczZeitgeschichte

Pohraničí Rakouska a České republiky je navzájem velmi úzce „protkané“ po stránce historické, kulturní a hospodářské, což dokládají společné dějiny textilní výroby.

Od domácí výroby k manufaktuře, od domácího tkalcovského stavu k rozsáhlé mechanizaci, vzestupu textilního průmyslu, prosazení se v celosvětovém měřítku a nakonec až po úpadek na globalizovaném trhu a existenci několika málo výroben.

Takový příběh se téměř identicky nechá vyprávět v mnoha evropských regionech. V německých středohořích, oblasti Münsterlandu a Bavorském lese, v Sasku, Porúří až po Elsasko. Na umění výroby látek jsou ale hrdí také ve Švýcarsku, Belgii a Francii, zapomenout nesmíme na Anglii, kolébku průmyslové revoluce. Koneckonců v téměř každém evropském státě lze najít tradiční textilní regiony, které zažily podobné konjunktury.

Ještě rychleji než rozkvět nastal pokles regionálního a evropského textilního průmyslu, který svým tempem připomínal spíš zhroucení. Jen ve Spolkové republice Německo samotné se mezi roky 1955 a 1980 snížil počet pracovních míst v tomto odvětví o 400 000, od roku 1980 pak o dalších 450 000! To znamená snížení o 90 % za pouhou jednu generaci.

V Rakousku probíhaly tyto procesy paralelně, jenom ve spolkové zemi Vorarlberg, regionech Mühlviertel a Waldviertel ještě existuje textilní výroba, která stojí za zmínku. V České republice byl pokles ještě masivnější, i když k němu došlo o něco později. Zatímco v roce 1989, kdy se otevřely hranice, pracovalo v textilním průmyslu ještě 246 000 osob, snížil se jejich počet v následujících 13 letech na pouhých 40 000. To znamená, že 5 z 6 pracovních pozic během velmi krátké doby zmizelo, což byl úbytek 43 pracovních míst každý den!  

Bylo by teď tedy možné vzdát boj o výrobní lokality v globalizované hospodářské soutěži a nechat doznít evropské dějiny textilu v muzeích. Při současném silném zájmu cestovního ruchu o staré řemeslné tradice a tematické zážitkové trasy by to odpovídalo nastolenému trendu. My se ale nechtěli spokojit s čistě muzejním přiblížením tradic, alespoň ne v muzeu Stará textilní továrna (Alte Textilfabrik) ve Weitře.

Díky tomu se v letošním roce dvakrát rozesílala pozvánka do textilních měst Písku a Weitry na mezinárodní odborná setkání, při kterých nezůstalo pouze u historických analýz, ale měly se představit budoucí perspektivy textilního průmyslu v Evropě, a to na příkladu jižních Čech a Waldviertelu. Rozmanitost témat a styčných bodů přitom udivila stejnou měrou publikum, přednášející a organizátory.

Ekonomický odborník a někdejší tajemník evropského textilního odvětví Rudolf Godesar z Belgie nastínil úpadek evropského textilního průmyslu na pozadí mezinárodních obchodních dohod. Naléhavě apeloval na nové rámcové podmínky, které společně zohledňují ekologické a sociální faktory pro vytvoření globálních férových výrobních podmínek.

Skutečnost, že tzv. niky, do kterých se regionální textilní výroba stáhla, vůbec nemusejí být tak malé, ukazuje firma Adient ze Strakonic (CZ). Miroslav Říha, vedoucí vývojového oddělení, sám navrhoval v 80. letech plstěné kabáty v tradičním závodě Fezko. Tato firma se dvousetletou tradicí měla ve znaku fez a tyto tradiční turecké pokrývky hlavy vyráběla. Současně ale bylo jasné, že podnik má budoucnost pouze s výrobou high-tech textilních materiálů, a proto přesedlal na výrobu látek pro automobilový průmysl. V současnosti je podnik součástí značky Adient a patří k předním firmám na světovém trhu. 25 milionů aut za rok je vybaveno know-how ze Strakonic. „Doba snižování výroby je pryč, v našem podniku máme nedostatek personálu a odborníků!“ říká Ing. Říha, který se svým týmem čítajícím přibližně 100 specialistů neustále hledá nové látky, ve kterých je „vetkáno“ jakékoli množství techniky.

Takové speciální niky našly také waldviertlerské textilní podniky a tradiční rodinný podnik je teď v nových rukách a má to nejhorší za sebou. Je cítit příznivý vítr. „Počet zaměstnanců opět stoupá, naší specialitou jsou vysoce kvalitní nábytkářské látky, velké množství z nich ještě podle vzorů z našeho vlastního archivu, které dodáváme do hotelů po celém světě. Především v Dubaji, kde provozujeme vlastní prodejní pobočku, lze s potěšením konstatovat, že je poptávka vysoká!“ sdělují Tina Waisová a Mario Mohapp ze společnosti Baumann Dekor a doplňují: „Malá velikost podniku je zároveň šancí, protože jenom málo firem je schopné vyrobit za tak krátkou dobu byť jen velmi malé množství látek, a tím zcela individuálně reagovat na poptávku zákazníků.“

Brigitte Temper-Samhaber, ředitelka muzea Stará textilní továrna a iniciátorka kongresů, na ně přizvala nejenom historiky, například Helenu Stejskalovou z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, ale také designéry, jako např. přední dámu rakouského textilního designu „Vesnu“, výrobce textilu nebo mladého zakladatele značky Y/O/U Philippa Marouscheka. Pokládá jim otázku, do jaké míry by mohl trend směřující k trvale udržitelným, férovým způsobem vyráběným textiliím posílit výrobu v Evropě, na kterou lze odpovědět různým způsobem. Podle Marouscheka klame mediální prezentace tématu tím, že ve skutečnosti sáhne stále ještě 99,9 % všech spotřebitelů po levném tričku z Bangladéše. Naopak Godesar je přesvědčený, že: „Pokud jsou v pořádku rámcové podmínky, nebude se odměňovat v rámci sociálního dumpingu a znečišťování životního prostředí, pak čeká textilní průmysl v Evropě opět doba prosperity.“

Čísla mu dávají za pravdu. Už je opět patrné stahování výroby zpět z Asie, ve větší míře se vyrábí v Turecku, Bulharsku, v Portugalsku lze dokonce hovořit o skutečném „boomu“.

Evropské jsou především inovace v oblasti „smart textilu“ a reprezentují jak Rakousko, tak také Českou republiku. Česká republika se mezitím vypracovala na přední pozici v aplikované nanotechnologii. Technická univerzita v Liberci je držitelem celosvětového patentu na výrobu nanovláken a první energeticky úsporný ručník na světě, který ušetří 1/3 vody, elektřiny a procesní chemie, byl utkán ve Waldviertelu.

Klíčem ovšem není pouze inovace, ale také kooperace. A pro ni byly na posledním kongresu ve Weitře stanoveny konkrétní kroky!

 

Autor: Thomas Samhaber
Preklad: Vladká Květounová